kachna

Pigularium

TÝDEN.CZ

18. 7. 2018
Rubrika: O psaní

Jobova zvěst – recenze

Autor: Topí Pigula

03.06.2009 12:36

Prvními řádky knihy Jaroslava Haidlera vstoupí čtenář nejen do příběhu, ale rovnou do postele vykonavatele Stalinových čistek – Beriji. Jen musí vědět, že jde o Lavrentije Pavloviče. První větou je tak trochu specifikován čtenář. Měl by mít „ánung“ o poválečném vývoji v Sovětském Svazu, jinak bude trochu tápat v souvislostech. Což, upřímně řečeno, mnoho současných „náctiletých“ nemá, protože Stalin a jeho teror jsou pro mnohé z nich stejně vzdálené, jako Souostroví Gulag. Čtivá vyprávěcí forma připomíná Suvorovovo Akvárium či Pchjongjangská akvária z pera Kang Čchol-hwana a Pierra Rigoulota (podobnost názvů je čistě náhodná, podobnost témat nikoli – všechny knihy popisují reálie života v komunistických režimech a zabývají se otázkou emigrace).

Zvědavý čtenář, který se bude snažit zjistit, zdali si Haidler vymýšlí bude mít skutečně těžkou práci, neboť i zcela nenápadné věty okrajově doplňující kontury příběhu se při bližším zkoumání ukáží buď jako neoddiskutovatelný fakt, nebo jako velmi pravděpodobná varianta. „ Abakumov (bývalý šéf sovětského ministerstva státní bezpečnosti /MGB/ pozn.recenzenta) začal vykládat o svých zjištěních týkajících se množství krve, které je patrné v lidské moči po bití do ledvin. Kolik krve by se asi našlo v moči toho švédského diplomata Wallenberga, kterého se nepodařilo zlomit. Abakumov musel nakonec použít jed, aby jeho zmrzačení zahladil,“ píše J.Haidler na prvních stránkách knihy. Více už švédský diplomat v knize zmíněný není, jde o naprosto okrajovou postavu. Nicméně diplomat tohoto jména i národnosti skutečně existoval. Raoul Wallenberg zřejmě skutečně zemřel v sovětském kriminále (existují spekulace o tom, že žil ještě v osmdesátých létech 20. století ), podle sovětských zdrojů na selhání srdce. Americký Time ale připouští možnost, že byl zavražděn a obecně se ví, že falšování údajů v úmrtních listech vězňů bylo rutinní záležitostí. Jediná, pro čtenáře zcela okrajová věta nakonec při bližším „ohledání“ ukazuje, že autor zachází s fakty s maximální pečlivostí. Podobné je to i s dalšími postavami. Detektivní zápletku má kágebácká hra s cílem zabít jugoslávského vůdce Tita, v níž vystupuje agent Griguljevič s krycím jménem Max. Opět jde o skutečnou postavu, která se na přípravě atentátu doopravdy podílela. Podobných souvislostí v knize, jež se čte jako dobře napsaná detektivka, jsou desítky. Autor nezapře novináře „ze staré školy“ zvyklého nepustit nic, za čím by si skutečně naplno nestál. A přitom jde „jen“ o faktografizující beletrii (nebo beletrizující literaturu faktu?), kde by snesla mnohem větší dávka fikce.

Lidé rádi přijímají jednoduché soudy a „nezvratné pravdy“ typu nacisté (a později komunisté) byli zlí a my jsme ti dobří. Haidler v rámci dějové linie „fandí těm dobrým“, tedy demokratickému západu, ale přece jen občas naznačí, že i oni používají „nefér“ metody, jako jsou dezinformace, falešné doklady a podvrhy – tedy věci ve světě agenturních polostínů běžné na všech frontách. „Máte ode mne vlastní rukou napsaný a podepsaný dopis. Pravost písma si můžete ověřit podle dokladů, které jsem měl u sebe,“ řekl britské tajné službě vysoký sovětský činitel snažící se uniknout na západ. „Pro vaše lidi by nebyl problém zhotovit dokonalé falzum. Jsou stejně dobří jako naši,“ kontroval Brit. Skloubení skutečných událostí (vražda Jana Masaryka, kterou za sebevraždu vydávají opravdu už jen ti nejrigidnější komunisté, Stalinova smrt, Chruščovův revoluční projev) s možným scénářem tehdejších událostí dělá z literatury faktu politickou detektivku. Není slušné vyzradit konec knihy, který se zdá býti příliš fantaskní a vyfabulovaný. Jenže věřte Haidlerovi, že si i ten neověřil.

Kniha o 247 stranách je rozdělena do 7 kapitol (Masaryk, Tito, Stalin, Salyga, Gusejev, Chruščov, Mr.Lawrence) a epilogu. Každá z nich je uvedena kresbou Oldřicha Jelena, který v na první pohled jednoduché černobílé kresbě dokáže s geniální nadsázkou vystihnout podstatu následující kapitoly. Jobova zvěst je ideální knihou pro každého, kdo se zajímá (nebo měl by se zajímat) o události na sklonku Stalinova života a vazby na tehdejší Československo. ale i milovníci příběhů z podsvětí tajných služeb nebudou o čtenářský zážitek ochuzeni. Jen pokud čekají nadlidské výkony typu agenta 007 budou poněkud zklamáni. Přece jen jde o příběhy s reálným základem, kde by se bondovské abnormality nehodily. Je až neuvěřitelné, jak lehké pero může mít autor s datem narození1933. Sloh mnoha ze současných autorů ve srovnání s Jobovou zvěstí působí víc, než rigidně a kostrbatě. Je vidět, že Haidler si na rozdíl od mnohých „současníků“ svou knihu vyčekal a vypiloval. V době kdy se knihkupecké pulty prohýbají pod záplavou dílek vydaných jen proto, aby měl kde kdo svůj spisovatelský „zářez na pažbě“ je Jobova zvěst svou češtinou pohlazením po čtenářské duši.

Vzhledem k tomu, že se jedná o autorovu prvotinu nezbývá, než se zeptat, kdy vyjde něco dalšího. Rukopis, v němž se vyrovnává se svou minulostí (autor byl jak straník, tak politický vězeň) už čeká na svou chvíli, kdy projede rotačkou.

Psáno pro regionální týdeník Naše adresa Ústí http://ustecko.naseadresa.cz/



Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
   Hodnocení  8.36

Diskuze

Topí Pigula

Pigularium
autoportrét
Oblíbenost autora: 7.23

O autorovi

Datum narození (1966) mě podle některých řadí do mohutného proudu střední generace, která má "mládí pryč a do důchodu daleko". Mnohá mnou vykonávaná povolání (důlní zámečník, pomocná síla v kuchyni, kuchař na horské boudě, pedagogický pracovník, dřevorubec, novinář a v současné době šéfreportér) mi umožnila se seznámit s lidmi nejrůznějších profesí i charakterů, od od dělníků po politiky. Baví mě sledovat svět kolem sebe a to jak skze média (krom deníků), tak přes hledáček mých nikonů. A občas nevěřím vlastním očím, hledáčku či monitoru.

Kalendář

<<   červenec 2018

PoÚtStČtSoNe
      1
2345678
9101112131415
16171819202122
23242526272829
3031