kachna

Pigularium

TÝDEN.CZ

1. 7. 2016
Rubrika: O politice

Edward Lucas: Nová Studená válka - recenze

Autor: Topí Pigula

18.05.2009 10:55

„Absolutně nejslibnější zónou (míněno naleziště ropy a plynu, pozn. autora) je Arktida,“ napsal roku 1989 Frederick Forsyth ve svém románu Vyjednavač. O necelých dvacet let později nechal prezident Putin v této oblasti spustit v titanovém pouzdře vlajku novodobého Ruska.

Dal tím jasně najevo, že pokračování mořského šelfu směrem k severnímu pólu je součástí ruské pevniny a tudíž tam se nacházející ložiska čehokoli jsou v majetku Ruska. Soupeření o teritoriální hranice v Arktidě zesílilo po odtávání polárního ledu. Leduprosté plochy odkývají nové možnosti průjezdu (nejen) obchodních lodí. Prezident Vladimír Putin vědom si strategické důležitosti oblasti najednou objevil naléhavou potřebu Ruska zabezpečit „strategické, hospodářské, vědecké a obranné zájmy“ v Arktidě. Přidá-li se k tomu ostrá rétorika například vůči ČR v případě teoretického budování radaru v Brdech, vražda novinářky Politkovské či bývalého agenta KGB Litviněnka (v obou případech se výrazně spekuluje o podílu Kremlu na akcích), tak je jasné, že Rusko už dávno není zemí rozpadajícího se systému z dob prezidenta Gorbačova či ekonomickou krizí zmítaná z dob Jelcinových. K moci nastoupili „silovici“ z armádních a kágebáckých struktur a nejvyšším vládcem se stal bývalý sovětský špion, který měl svou rezidenturu v NDR. Prezident Putin si moc dobře pamatuje, kterak jeho země bývala velmocí zabírající šestinu světa. Soupeřila o místo na slunci s nejsilnějšími státy světa. „Naše země, kdysi chráněná nejmocnějším obranným systémem po celé délce svých vnějších hranic, stanula přes noc bezmocná jak proti východu, tak proti západu... Ukázalo se, že jsme slabí. A slabí bývají biti. Někteří by si z nás rádi ukrojili „chutný kus koláče“. Jiní jim pomáhají. Pomáhají na základě úvahy, že Rusko nadále zůstává jednou z hlavních jaderných mocností světa, takže pro ně nadále představuje hrozbu. A tak tvrdí, že tuto hrozbu je nutné odstranit.“ Slova prezidenta Putina dávají jasně najevo, jakou budoucnost by si pro „jeho“ Rusko představoval. Bezesporu chce návrat „starých, dobrých, sovětských“ časů, kdy kolem SSSR létaly satelity okolních zemí, jejichž suverénní politika byla řízena sovětskými poradci. Jen se někdo musí postarat o návrat ztracené slávy. Ten někdo by mohl být on: Vladimir Vladimirovič Putin. Takové je ve zkratce základní poselství knihy Edwarda Lucase.

Návrat starých mocenských struktur, lidí stejného smýšlení, který „může věřit“ alespoň co se ideologie týče, dokládá Lucas výčtem lidí, kteří byli na výplatní listině KGB. „Bývalý špion Sergej Ivanov, jenž je nyní prvním náměstkem předsedy vlády, se stal předsedou správní rady nové státní společnosti na výrobu letadel UABC. Náměstek vedoucího kremelského úřadu Igor Sečin (za sovětské vlády působil jako „vojenský tlumočník“ v Africe, z čeho lze právem soudit, že patřil k sovětské vojenské rozvědce GRU) pracoval po boku Putina v Sankt Petěrsburgu a nyní je ředitelem podniku Rosněfť. Sergej Naryškin, jenž se bleskově vyšvihl do funkce náměstka předsedy vlády je bývalým putinovým kolegou jak z jeho působení v Sankt Petěrsburgu, tak v KGB. Naryškin je rovněž ředitelem hlavní loďařské společnosti. Veterán KGB a důležitá kremelská postava Viktor Ivanov stojí v čele správní rady Aeroflotu a gigantického podniku Almaz-Antěj vyrábějícího zbraně protivzdušné obrany...“

Není to zas až tak dlouho, kdy Sovětský Svaz spřádal plány na rychlou invazi do západní Evropy a rozšíření svého socialistického impéria. Ronaldu Reganovi, tomu „druhořadému hollywoodskému herci“ jak se komunisté snažili amerického prezidenta představoval lidu socialistického tábora, se podařilo SSSR uzbrojit. Skolil obra na hliněných nohou. To všechno Putin zažil. A jako člověk, který sloužil v tajných strukturách moci bere podle Lucase nedávný stav Ruska jako ponížení. Svou současnou pozici jako šanci vrátit zemi jeho velmocenskou slávu. Na rozdíl od mnohých jiných autorů, kteří vedou “křižácké tažení proti Kremlu“ svá tvrzení dokládá. Z 302 stránkové knihy tvoří poznámkový aparát 40 stran. Ty nabízejí ověření i doplnění Lucasem podávaných informací.

Leckdo může tvrdit, že Edward Lucas je buď paranoik vidící nebezpečí tam, kde není, či pisálek jdoucí po tématu, jež by mu mohlo přinést zisk či slávu. Možná půjde o stejné lidi, kteří prvomájově skandovali „se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak“ či se slzou v oku poslouchali v roce 1952 vánoční projev prezidenta Zápotockého. Mimo jiné v něm zaznělo: „I Ježíšek vyrostl a zestaral, narostly mu vousy a stává se z něho děda Mráz. Nechodí již nahý a otrhaný, je pěkně oblečený v beranici a v kožichu. Nazí a otrhaní nechodí již dnes ani naši pracující a jejich děti. Děda Mráz přijíždí k nám od východu a na cestu mu září také hvězdy - nejen jediná betlémská. Celá řada rudých hvězd na našich šachtách, hutích, továrnách a stavbách. Tyto rudé hvězdy hlásají radostně, že vaši tatínkové a maminky splnili na svých pracovištích úkoly čtvrtého roku první Gottwaldovy pětiletky. Čím více je těchto zářivých hvězdiček, tím radostnější budou naše svátky, které se stávají svátkem radostné oslavy splnění úkolů celoroční naší práce. Čím důsledněji je tato práce vykonána a úkoly splněny, s tím větší nadílkou je příjezd dědy Mráze provázen.“ Jako Fénix z popela Sovětského svazu vzniklo Rusko, „zestaralo“, stabilizovalo se, upevnilo své mocenské ambice a nyní touží po bývalém respektu a ztracené slávě. Za nadsazenou mohou knihu považovat i čtenáři mladších ročníků, pro něž je listopad 1989 jen kapitolou v dějepise, ke které se ještě nedostali a má pro ně stejný význam, jako heydrichiáda či husité. Tedy žádný. Život už je přece jinde.

Autor těchto řádků je přesvědčen, že právě jim je knížka určena. Ten, kdo zběžně sleduje politiku prezidenta Putina ví, že Lucas nepřehání. Jen logicky a důsledně setřídil argumenty a fakta současné ruské politice a kremelských špičkách, které není od věci si čas od času připomenout. Pohodlí demokracie v sobě skrývá hrozbu, kterou se Lucas snaží rozkrýt. Euroatlantická civilizace rozmazlená svobodou má pocit, že se jich politika putinovského Ruska dotýká jen okrajově a že systém, v němž žijí už další fatální ohrožení nepřipustí. Britský novinář ve své knize nenaznačuje možné ohrožení, ale přímo popisuje nové metody označené jako „nová studená válka“, která podle něj už začala. Jen si ji západ ještě nestačil všimnout. Válka, jež se vede více politickými a ekonomickými cestami, než harašením zbraněmi (na ně občas dojde taky, viz test „vakuové“ bomby zvané „otec všech bomb“). Tu se pootočení kohout s plynem, tamhle se ruská společnost pokouší koupit letiště v Ruzyni a onde Kreml důsledně zamete pod koberec vyšetření vražd stovek lidí. V knize jsou popsány podivné vyšetřovací metody při zjišťování viníků dvou atentátů v moskevských panelácích v roce 1999 u nichž je důvodné podezření, že stopy vedou do Kremlu. Lucas hezky vysvětluje tanečky kolem výstavby ropovodů a vysvětluje, jak si Rusko čím dál rafinovaněji podřídit Evropu svým energetickým zdrojům. Zároveň nenápadně vnáší „energetický“ rozkol mezi země EU. Autor Nové studené války nepopírá, že se Rusko pod Putinem posunulo. „Rusové mohou víc, než kdykoli předtím plánovat svůj život: mohou spořit, vzdělávat se, cestovat a vychovávat děti jak se jim zachce. Mohou nakupovat vše, co si mohou dovolit, vlastnit nemovitosti doma i v cizině, vyznávat (většinou) náboženství jaké chtějí, číst téměř vše co chtějí a žít sexuálně tak, jak jim to vyhovuje (i když nikoli vždy veřejně).

Nová studená válka je Lucasova knižní „prvnička“. Ještě neseká knihy jako „Baťa cvičky či Viewegh romány.“ Na publikaci je vidět preciznost zpracování, jež naštěstí nijak není zprzněná překladem. Edward Lucas působí od roku 1986 jako středo a východoevropský dopisovatel listu Economist. A evidentně ví, o čem píše.

Lucas E.: Nová studená válka, Mladá Fronta 2008



Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
   Hodnocení  7.5

Diskuze

Topí Pigula

Pigularium
autoportrét
Oblíbenost autora: 7.23

O autorovi

Datum narození (1966) mě podle některých řadí do mohutného proudu střední generace, která má "mládí pryč a do důchodu daleko". Mnohá mnou vykonávaná povolání (důlní zámečník, pomocná síla v kuchyni, kuchař na horské boudě, pedagogický pracovník, dřevorubec, novinář a v současné době šéfreportér) mi umožnila se seznámit s lidmi nejrůznějších profesí i charakterů, od od dělníků po politiky. Baví mě sledovat svět kolem sebe a to jak skze média (krom deníků), tak přes hledáček mých nikonů. A občas nevěřím vlastním očím, hledáčku či monitoru.

Kalendář

<<   červenec 2016

PoÚtStČtSoNe
    123
45678910
11121314151617
18192021222324
25262728293031