kachna

Pigularium

TÝDEN.CZ

21. 5. 2018
Rubrika: O dobrých věcech

Nezůstali bezejmenní

Autor: Topí Pigula

02.11.2008 11:09

Občas lze slyšet stesky o tom, že jsme „provinční a neznámí", že zlaté české ručičky zůstaly už jen v příslovích, pořekadlech a na Bahamách. Ovšem pokud se podíváme, jak často jsou jména našinců vepsána nesmrtelnou latinou do jmen živočichů a rostlin, naše sebevědomí poporoste.

Prodaná nevěsta na dně moře                                                                                   

Málokdo by věřil, že mlž obývající devonská moře se pyšní jménem slavné opery Bedřicha Smetany. Prodaná nevěsta, dnes latinsky zvaná Panenka vendita, není mezi fosilními mlži žádným bizarním unikátem. Na první pohled obyčejná, zkamenělá škeble. Své originální jméno dostala v polovině 19.století od světoznámého francouzského geologa a paleontologa Joachima Barranda. Slavná opera Bedřicha Smetany je živoucí dodnes a milovníci opery nemají o téhle „fosilní" souvislosti ani zdání. Stejně tak, jako málokterý se zahraničních milovníků paleontologie zná operního dohazovače Kecala, nešťastnou Mařenku či světáka Jeníka. Barrande, který přišel do Čech v roce 1831, zanechal nesmazatelný otisk v kameni paleontologických nálezů. Rodové jméno „Nevěsta" později sám Barrande přejmenoval na Panenku. Mlž Panenka vendita může být překládán jako panenka prodaná nebo s typickým českým smyslem pro humor jako panenka prodejná. Možná i to je jeden z důvodů, proč se doslovně přeložený český název nepoužívá. Barrandemu můžeme děkovat za tak krásné vědecké názvy mlžů, jako je třeba Vlasta nebo Královna. Jiné české unikum, mlž Babinka prima vděčí za své jméno matce Jana Nerudy, kterážto byla Barrandeho posluhovačkou a pomáhala mu s češtinou. Ačkoli ho Barrande nalezl v Čechách, internetový server ZipCode ZOO udává jeho naleziště v Maroku. Podle povídky Trilobit od Jakuba Arbese se dostal Barrande k paleontologii víceméně náhodně. „Zahnuv za první skalní balvan, podíval se na kámen, jejž byl zvedl, a shledal, že jest to praobyčejný šedý a zahnědlý kámen, jakýmž v okolí Prahy štěrkují silnice. Jediný pohled ten také dostačil ku přesvědčení, že zaleskl se kámen v záři sluneční jen nahodile. Přirozenosť, že jej chtěl zahodit; ale náhodou jej obrátil a postřehl na něm symetrickou jakousi figuru. Měla vzdálenou podobu ráčka; od šiškovitého tílka rozbíhaly se totiž na obě strany vějířovité rýhy; neboť figura nebyla vypouklá, nýbrž do kamene vtlačena. Nahodilost ta upoutala na chvíli pozornost cizincovu; ale posléze kámen přec jen zahodil a šel svou cestou. Nicméně po několika minutách mu napadlo, že je to přece jen vzácná hříčka přírody nebo pouhé náhody, která by snad mohla zajímati jiné. I vrátiv se, zvedl zahozený kámen, a vstrčiv jej do kapsy, ubíral se zrychleným krokem k domovu. Na cestě zabýval se v duchu zase jen svými vzpomínkami nebo plány do budoucnosti a na kámen úplně zapomněl... A přec si odnášel skvost nezměrné důležitosti a zároveň zárodek své nesmrtelnosti." Podle pojmenovávání zkamenělin to vypadá, že nejen vědci minulých století, ale i současní paleontologové jsou milovníci české kotliny, potažmo. Jména devonských mlžů Vltaviella reticulata, Zenospira pragensis a Chuchlina minuta to jasně naznačují. V druhových názvech je poznat jak pražská Chuchle a Vltava, tak i česká „matka měst" samotná. Jak to vypadá, nádech vlastenectví je do kamene vepisován neustále.

Rodina Nováků

Novákovi z české komedie Co je doma to se počítá, pánové, přišli na zajímavou myšlenku. Kdyby každý z Nováků dal pětikorunu, tak z nich budou boháči. Myšlenka to vůbec nebyla hloupá, vždyť podle statistiky z roku 2004 bylo u nás rovných 34476 Nováků. Bylo by opravdu s podivem, kdyby nebyl žádný novácký živočich či rostlina. Jeden z početné Novákovic dynastie, Otomar Pravoslav Novák, byl vynikajícím českým paleontologem a stal se jediným přímým žákem Joachima Barranda. To, jak moc si Barrande jeho kvalit vážit ukazuje skutečnost, že mu svěřil dokončení svého díla o českých trilobitech. J. O. Novák zemřel dřív, než mohl závazek svého učitele splnit. Ale jeho odkaz zůstal v kameni českých fosilií trvale zapsán. V dubnu roku 2001 sbíral paleontolog amatér Petr Kolář fosílie ve vápencích Barrandienu a narazil na ocasní štít neznámého druhu trilobita čeledi Homalonotidae. Uznávaný geolog a paleontolog Ivo Chlupáč, ke kterému se fosilie dostaly s podivem konstatoval: „Trilobiti této čeledi patřili k obyvatelům převážně příbřežních mořských oblastí, kde se usazovaly hlavně písčité nebo bahnité jílovité uloženiny. Je tomu tak např. v Rýnském břidličném pohoří, ve Španělsku, severozápadní Francii, Turecku, severozápadní Africe i Americe. V devonských mořích dnešního Barrandienu, která byla od pobřeží oddělena, kam nezasahoval přínos písčitého materiálu a kde byly naopak příznivé podmínky pro růst korálových útesů, neměli podle našich dosavadních představ právě trilobiti čeledi Homalonotidae co pohledávat. A navíc - právě nepřítomnost těchto trilobitů patřila k obecně uznávaným znakům tohoto, převážně vápencového, vývoje devonských mořských uloženin!" Jakmile se potvrdilo, že se jedná o nový, navíc velmi překvapivý nový druh, měl Petr Kolář právo svůj nález pojmenovat. V té době to bylo přesně 150 let od narození Otomara P.Nováka a tak na jeho počest získala „rodina Nováků" další přírůstek,  který je zhruba 400 milionů let starý. Navíc je Ormathops novaki je největším českým trilobitem. Otomar P.Novák zůstal navěky zapsán ve jménech rodů  trilobitů Novakella a Novakaspis. Novákovi rozhodně nejsou nějakou vymírající skupinou, ale nejčastějším českým příjmením. Takže Novákové mají „svůj" kosatec Iris aphylla novakii, několik druhů mouchám podobného hmyzu s pěkným českým jménem zelenušky a dokonce lišejník Xanthoria nowakii, který má podivuhodné rozšíření: Polsko, Švýcarsko a Jižní Amerika. V Řecku zastupuje komunitu „nováků" devítimilimetrový, poměrně nenápadně hnědý brouk Parmena novakii patřící do příbuzenstva tesaříků. Tam si spokojeně si ožírá pryšcovitté rostliny a nejznámější české příjmení je mu asi docela ukradené.

Dravá jeskynní neviditelnost

Amatérská jeskyně v Moravském krasu byla nejen místem objevení archeologických nálezů, ale i nových organismů.  „Při pojmenování nového druhu, zvlášť pokud nemá žádné výrazné znaky, se občas přistoupí k pojmenování po někom, kdo má vztah k průzkumu zdejší bioty" říká RNDr. Miloslav Zacharda z  Institutu systematické biologie a ekologie. Tím „někým, kdo má vztah" míní paleontologa, sběratele přírodnin a výzkumníka MUDr. Jindřicha (Heinricha) Wankela. Ten zdejší jeskyně proslavil mnoha nálezy, z nichž ty z Býčí skály nálezem tzn. Halštatského pohřbu, ale zároveň bádal i nad jeskynní faunou. V roce 1978 popsal dr. Zacharda dravého půdního roztoče z Amatérské jeskyně a  původně jej pojmenoval Rhagidia wankeli. Platný dnešní název je Poecilophysis (Dentocheles) wankeli, takže jméno blanenského lékaře a sběratele nezmizelo. Budeme-li brát za nesmrtenost fakt, že jméno vejde navždy do pojmenování některého z živočišných druhů, tak se dr.Zacharda zasloužil ještě o jednoho nesmrtelného. Je jím zakladatel a bývalý ředitel dnešního Ústavu půdní biologie AV ČR v Českých Budějovicích dr.Josef Rusek. Právě po něm je pojmenován dravý půdní roztoč Rhagidia ruseki. Běžnému návštěvníkovi moravského podzemí by asi nelichotilo, kdyby po něm byl pojmenovaný roztoč, tedy člen skupiny, kam patří třeba známé klíště. Navíc půdní roztoči jsou pro běžného návštěvníka v podstatě neviditelní. Jsou sice skvěle přizpůsobení teplotním i vlhkostním podmínkám, které v podzemí panují, ale rozhodně nejsou snadno k vidění. Ale mezi biology je to pocta, takže ani cti dr .Zachardy nijak nedotýká, že je po něm pojmenována moucha kroužilka, kterou chytal v 70-létech minulého století pod Elbrusem..

Kdo zná Ferdinanda Stoličku?

Jak moc je slavný Čech, který pracoval jako geolog Indického geologického ústavu v Kalkatě, podnikl několik výprav do Himálaje, publikoval tisíce stran vědeckých prací (jen Cretaceous Fauna of Southern India má takřka 1 500 stran). Sám popsal desítky živočichů a  další jsou po něm pojmenovány. Asi to s tou slávou nebude nijak slavné, neboť  Ferdinanda Stoličku opravdu mnoho našinců nezná. „F.Stolička se narodil 7.července 1838 v myslivně Zámeček u Kroměříže jako syn nadlesního. Stoličkové byli lesníky po několik generací a hluboký vztah k přírodě byl tedy v rodině vlastní. Po maturitě pokračoval nadějný student na vysokoškolských studiích geologie ve Vídni. V roce 1861 se stal doktorem přírodních věd a nastoupil do geologického ústavu ve Vídni. Dobové dokumenty ukazují, že Ferdinand Stolička byl velmi činorodý vědec s velkými plány, kterému brzy začala být Vídeň malá" popisují start Stoličkovy kariéry autoři článku Ferdinand Stolička - opomíjený zoolog v časopise Živa.  Jako zoolog, geolog a meteorolog F.Stolička zapsal do análů světové vědy, což si může ověřit každý, kdo do internetového vyhledavače zadá slovo „stoliczkai". Pod tímto latinizovaným druhovým názvem se objeví několik set odkazů. Další takřka tisícovka odkazů je pod slovem „stoliczkana". Ty odkazují jak na plazy, jako je agama Laudakia stoliczkana z Mongolska a Číny, která se dokonce dostala na jednotugrikovou mongolskou známku. Plž Gibbula stoliczkana žije na Filipínách, ryba škrabalka afgánská Schizopygopsis stoliczkai udává svou „národnost" v českém druhovém jméně a motýl Colias stoliczkana, poletuje v Himálajích. Přestože u nás zůstává Ferdinand Stolička mimo odborné kruhy poměrně utajený. Přitom jde o dalšího našince, na kterého můžeme být právem hrdi. A je jen dobře, že se jeho jméno zachovává „alespoň" v druhovém pojmenování širokého spektra živočichů a myslích některých přírodovědců.

Žijí mezi námi

„Když jsem v deseti letech honil svižníky po lese v Chlumci nad Cidlinou, tak by mě v životě nenapadlo, že se jeden svižník a k tomu Afričan bude po mě jmenovat. Je to obrovská pocta, navíc ze strany Karla Wernera, který brouka popsal a pojmenoval, je to ocenění filmu o svižnících, který jsem spolu s ním točil" říká Miroslav Hrdý, který má svého afrického jmenovce, dravého brouka Trichotaenia mireki. V oficiálním dekretu k pojmenování svižníka „mirkova" se píše: „Nový druh je věnován mému kamarádu a příteli na cestách po Zambii, Mirkovi Hrdému z Prahy, České republiky, který vytvořil nádherný film o této expedici a  který dokumentoval sběr těchto nových druhů. Zdaleka není pravidlem, že pokud je nový druh pojmenován po žijící osobě, tak dotyčný musí být zdatným biologem. Své by o tom mohl vědět herec Oldřich Kaiser a jeho kavkazský střevlík Cychrus kaiseri či knižní nakladatel entomologické literatury Robert Lízler, který má mezi brouky slušnou řádku „svých" jmenovců. Když občan ČR zapátrá v druhových názvech organismů, přece jen mu trochu stoupne sebevědomí. Jméno milovníka Prahy a slavného francouzského paleontologa slavného Joachima Barranda lze dešifrovat v názvu pradávných plžů Barrandecirrus, paleontologa Augusta Josefa Cordu poznáme ve jméně Cordaspira. Byť počtem obyvatel nepatříme k velkému národu, v zoologické nomenklatuře jsme dobře zapsaní.

Purkyně a Cimrman

Těžko říct, zdali je známější Jára da Cimrman nebo Jan Evangelista Purkyně. Oba se ale dostali do jmen živočichů. Jeden z nich je imaginární postavou mezi Čechy známější, než oba naši nositelé Nobelových cen dohromady, druhý byl vynikajícím fyziologem, anatomem a  biologem, žijícím na přelomu 18. a 19. století a trvale se zapsal svým bádáním do historie nejen české vědy. Pod cimrmanovým jménem pobíhá po severozápadních Čechách poddruh myšice malooké Apodemus microps cimrmani. Jestřábník Purnyňův byl na území ČR vyhuben a výrazně se na tom měl podepsat nadměrný sběr do herbářů. Zato brouk Barypeithes purkynei si vesele pobíhá po vrcholových partiích Malé Fatry a Afrikou pobíhal poddruh zlatohlávka, který se krátkou dobu a navíc nesprávně jmenoval Mecynorhina ugandensis purkynei. A pokud bychom opravdu chtěli použít velkou nadsázku, tak nad Afrikou, kolébkou lidstva třepetavě poletuje vrápenec Adamův Rhinolophus adami. Že by biblicky první muž měl svého „netopýra"?

Praha je fosilií ráj.

Sice se zpívá, že Praha je všech Čechů ráj, ovšem samotni Pražané sotva tuší, jak jde i o ráj paleontologický. Celé generace Pražanů chodily „na trilobity" do Prokopského údolí či Šárky. Chodí tam i dnes, byť je sběr fosilií zákonně ošetřen a z lokalit se stala chráněná území. Paleontologické bohatství Prahy je možné vysledovat v mnoha názvech pradávných živočichů. „Jméno vsi Holyně v Prokopském údolí je součásti názvu  Holyneconcha a Holynelites, jméno Chuchle je obsaženo v rodových jménech Chuchleconus a Chuchlina, jméno pražské části Zlíchov ve jméně Zlichomphalina.  Jméno prokopského a dalejského údolí se známými lokalitami fosilií je v rodových jménech Prokopelia, Prokopites, Prokopiconcha a Dalejeconcha" říká k tématu RNDr. Jiří Frýda z České geologické služby.  Jak vidno, nejsme na tom se „známostí" či „neznámostí" ve světovém kontextu zas až tak zle.

Článek ve zkrácené formě vyšel v listopadovém čísle magazínu Koktejl.



Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
   Hodnocení  7.77

Diskuze

Topí Pigula

Pigularium
autoportrét
Oblíbenost autora: 7.23

O autorovi

Datum narození (1966) mě podle některých řadí do mohutného proudu střední generace, která má "mládí pryč a do důchodu daleko". Mnohá mnou vykonávaná povolání (důlní zámečník, pomocná síla v kuchyni, kuchař na horské boudě, pedagogický pracovník, dřevorubec, novinář a v současné době šéfreportér) mi umožnila se seznámit s lidmi nejrůznějších profesí i charakterů, od od dělníků po politiky. Baví mě sledovat svět kolem sebe a to jak skze média (krom deníků), tak přes hledáček mých nikonů. A občas nevěřím vlastním očím, hledáčku či monitoru.

Kalendář

<<   květen 2018

PoÚtStČtSoNe
 123456
78910111213
14151617181920
21222324252627
28293031