kachna

Pigularium

TÝDEN.CZ

21. 5. 2018
Rubrika: O cestách

Kniha Konga - recenze

Autor: Topí Pigula

27.02.2008 18:33

Kniha Konga

(Vladimír Plešinger, nakl. Jota, Brno 2007)

Dnes už není problém vycestovat do nejexotičtější destinace, přičemž mnohý z „cestovatelů“ má potřebu vydat popis své cesty. Mít svou knihu! Podle toho taky řeka cestopisných titulů vypadá. Je široká, leč mělká. Kniha Konga naštěstí není klasickým cestopisem, dalším z přítoků do veletoku cestopisné literatury. 

Rovných 30 kapitol, včetně bibliografie a rejstříku, je vměstnáno na 355 stran. Slovo „vměstnáno“ navozuje pocit stísněného prostoru, ale v případě Knihy Konga není nepatřičné. Oněch 30 kapitol je neuvěřitelným způsobem naplněno informacemi, které nemají v tak ucelené podobě v Česku obdoby. Autor, který v povodí řeky Kongo strávil část svého pracovního života (ostatně běžné jsou úryvky z jeho deníků), tu odhaluje spletitou historii všech Kong. Ať už se jedná o řeku Kongo a její přítoky, Demokratickou republiku Kongo (bývalý Zair) či republiku Kongo. Geografické i historické pokrytí je obrovské a důkladné, ale díky příjemně lehkému vypravěčskému stylu nepůsobí text mentorsky. Věta „nížinná pánev Konga leží výš než Petřín nebo Hradčany“ řekne víc, než kdyby byla uvedená přesná nadmořská výška. Autora recenze citovaná věta přiměla k tomu, aby si nadmořskou výšku některých částí Prahy zjistil. Velmi příjemná je i grafická stránka knihy. Barevné dvoustránkové či celostránkové fotografie V. Plešingera, R. Švaříčka, J. Šlégla jsou působivé samy o sobě, ale to, co knize dodává image prestižní publikace, jsou historické fotografie ukazující „temnou“ Afriku 19. a 20. století. Publikaci krášlí kresby „malíře tropů“ Jana Dungela spolu s kresbami soch a masek. Ty jsou vyvedeny jako grafický prvek pod textem, ovšem při čtení trochu rozptylují pozornost. Škoda jen, že v případě některých historických fotografií chybí autoři či zdroje. Každá kniha, ve které autor popisuje vlastní zážitky, poodhaluje pisatelovo nitro. „Když jsme projížděli ulicemi od přístavu k hotelu M´Bamou Palace, měl jsem příležitost podivit se nad tolerantností socialistického režimu, který nejenom že ponechal hlavnímu městu jméno po reprezentantu francouzského kolonialismu a nechal jeho sochu neporušenu stát nedaleko prezidentského paláce, ale nezměnil jméno jedné z důležitých hlavních ulic, jenž nese po abbém Augouardovi.“ Nabízí se logické srovnání s Československem a s Českou republikou, kde se přejmenovávání ulic stalo koloritem každé změny režimu. Ať už to byl komunistický puč roku 1948 nebo „poklidná“ revoluce roku 1989.

Přestože se jedná o knihu více než zdařilou, najdou se i tady „chyby“, byť v celkovém vyznění se jedná o maličkosti. Na straně 31 je řeka Kongo označena jako „druhá nejmocnější řeka světa“. Znamená to délku, či průtok? Za nejdelší řeky světa jsou označovány Amazonka a Nil, kterým šlape na paty čínská Žlutá řeka a Mississippi – Missouri. Průtok je údaj polemický, neboť ten v průběhu roku kolísá. To platí zejména u tropických řek, kde se střídá období dešťů s obdobím mírných či dokonce s absencí srážek. S největší pravděpodobností je tu míněno povodí (podle encyklopedie Wikipedia se v případě Konga opravdu jedná o druhé největší světové povodí s odvodňovanou plochou 3 680 000 kilometrů čtverečních). Trochu legračně vyznívá věta, že „žádný jiný veletok neprotíná oběma břehy rovník“. To by znamenalo, že ostatní řeky, ať už jsou označeny za veletoky či nikoli a tečou skrz rovník, jej protínají jen jedním břehem. Guaréza červená je v knize latinsky jmenovaná jako Colobus badius, což je synonymický název, správný je Procolobus badius, podobné je to v případě kočkodana obecného Chlorocebus aethiops, v knize udáván synonymem kočkodan zelený Cercopithecus aethiops. Jestli v knize něco chybí, je to prostý kousek tkalounu, jenž slouží jako záložka. Maličkost, která by leckoho potěšila. Trochu zvláštně působí fotografie krále Konga Alfonsa I (s. 136)., který zemřel v roce 1543 (podle některých zdrojů 1543), tedy několik století před vynálezem fotografie.

Záběr knihy je ohromující: v části věnované konžským Pygmejům je mnoho etnograficky cenných postřehů, zajímavé jsou souvislosti historické, geologické, hydrografické. Právě fakta jsou největší devizou knihy. Tak ucelenou soustavu dějinných událostí, popisy výprav do „temné Afriky“, dat, jmen a čísel, to vše v příjemně čtivé formě, se na našem trhu v cestopisné literatuře neobjevila už hezkou řádku let. Bibliografie obsahuje 66 titulů a část z citované literatury je v češtině. Úvod recenze zmiňoval veletok v současnosti vydávané cestopisné literatury. Kniha Konga má na rozdíl od většiny titulů hloubku grafickou i obsahovou a vybroušenost jazykovou. Ta upřímně řečeno taky už taky není zcela běžným pravidlem. 

Napsat klišé, že by „kniha neměla chybět v knihovničce žádného milovníka afrického kontinentu“ by bylo zbytečné, protože kdo zná Vladimíra Plešingera z jeho časopisecké či odborné publikační činnosti, ví, že jde za kvalitou. Ostatním nezbývá než doporučit, ať při návštěvě knihovny či knihkupectví pro jednou minou ostatní cestopisy a „cestopisy“ a vezmou do ruky Kongo od Plešingera. Pak ať se rozhodnou sami.

 



Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
   Hodnocení  5.17

Diskuze

Topí Pigula

Pigularium
autoportrét
Oblíbenost autora: 7.23

O autorovi

Datum narození (1966) mě podle některých řadí do mohutného proudu střední generace, která má "mládí pryč a do důchodu daleko". Mnohá mnou vykonávaná povolání (důlní zámečník, pomocná síla v kuchyni, kuchař na horské boudě, pedagogický pracovník, dřevorubec, novinář a v současné době šéfreportér) mi umožnila se seznámit s lidmi nejrůznějších profesí i charakterů, od od dělníků po politiky. Baví mě sledovat svět kolem sebe a to jak skze média (krom deníků), tak přes hledáček mých nikonů. A občas nevěřím vlastním očím, hledáčku či monitoru.

Kalendář

<<   květen 2018

PoÚtStČtSoNe
 123456
78910111213
14151617181920
21222324252627
28293031